úvod » Osobnosti » Erwin Rommel
Pozdější polní maršál se narodil 15. listopadu 1891 v Heidenheimu an der Brenz ve Švábsku jako syn učitele a rektora Erwina Rommela. Nepocházel tedy z vojensky založeného rodu jako většina německých generálů a také z toho pramenily pozdější rozpory mezi Rommelem a generalitou. Jako chlapec neměl Rommel zrovna nejlepší předpoklady pro to stát se vojákem, nicméně na doporučení otce se jím měl stát. Do armády se dostal až na třetí pokus 19. července 1910, kdy vstoupil do württemberského 124. pěšího pluku krále Viléma I. V lednu 1912 se vrátil k domovskému pluku ve Weingartenu, kde školil rekruty. Poté byl na krátkou dobu odvelen ke 49. pluku polního dělostřelectva v Ulmu. Při propuknutí první světové války byl stejně jako většina Němců nadšen a pln ideálů se se svým plukem dostal na frontu a zasáhl do bojů v Belgii a severní Francii.
Již v roce 1915 získal železný kříž první třídy a byl povýšen na nadporučíka. Poté byl vyslán na Balkán, kde se vedla pohyblivá válka s Ruskem. V roce 1917 se zúčastnil na italské frontě bojů o Monte Matajur. Už zde prokázal vynikající schopnost důstojníka německé armády, když dokázal svým příkladným chováním strhnout své podřízené. Koncem prosince 1917 dostal Erwin Rommel jedno z nejprestižnějších německých vyznamenání - Pour le mérite. Těsně před koncem první světové války byl povýšen na kapitána. Po německé kapitulaci cítil Erwin Rommel stejné věci jako většina Němců, potupná kapitulace a abdikace císaře, což znamenalo ztrátu dosavadních pořádků ve státě. Naštěstí mohl Rommel zůstat v okleštěné armádě - Reichswehru. Jako odborník na pěchotní boje velel jedné pěší rotě a v roce 1929 se stal učitelem na učilišti v Drážďanech.
Politika ho nezajímala, protože si myslel, že voják má být apolitický. V říjnu 1933 se stal velitelem 3. praporu 17. pěšího pluku v Goslaru. V roce 1935 je povýšen na podplukovníka a je jmenován ředitelem pěchotního učiliště v Postupimi. V roce 1937 mu vychází jeho kniha Pěchota útočí, která se stala bestsellerem ve svém žánru. Mimochodem si ji přečetl také samotný Adolf Hitler, a tak v roce 1938 následovalo další povýšení na plukovníka, který se dostává do těsné blízkosti Hitlera, byl totiž jmenován velitelem vůdcova doprovodného praporu. V listopadu 1938 Rommel opět změnil funkci a stal se velitelem nové válečné školy ve Vídeňském Novém Městě. Jak při obsazování Sudet, tak i při obsazování zbytku okleštěného Československa v roce 1939 byl Rommel po Hitlerově boku se stráží.
Na počátku druhé světové války byl jmenován velitelem vůdcova hlavního stanu a povýšen na generálmajora. Po dobytí Polska měla následovat Francie a to si Rommel nemohl nechat ujít, a proto se snažil získat velení nějaké tankové divize. To se mu v únoru 1940 podařilo a dostal tak velení nad 7. tankovou divizí Wehrmachtu. Narozdíl od většiny jiných velitelů nevedl Rommel bitvy od mapového stolu, ale z přední linie fronty, a proto byl také mezi obyčejnými vojáky tak oblíbený. Podle rychlého útoku a schopnosti divize objevit se vždy na nejméně očekávaném místě, dostala divize přezdívku divize duchů. Jednotka dosáhla obrovských úspěchů a z Rommela se stal miláček národa hlavně také díky propagandě. 12. února 1941 poprvé vkročil na africkou půdu v roli velitele německých jednotek v Africe. 19. února 1941 dostal svazek název, pod kterým se měl proslavit po celém světě - Afrikakorps. Hned 31. března 1941 zahájil ofenzivu, při které dobyl většinu území, které Italové ztratili v předchozím roce. Již při tomto tažení se zrodil mýtus o neporazitelnosti a schopnostech tohoto vynikajícího generála.
Ovšem i on se musel stáhnout po ofenzivě britské 8.armády, která začala 18. listopadu 1941. Nic to však nezměnilo na Rommelově mýtusu. V roce 1942 se opět vrhl do ofenzivy a brzy dobyl i pevnostní a velice důležitý přístav Tobrúk. Po další ofenzivě 21. června 1942 se mu podařilo dosáhnout a překročit hranice mezi Lybií a Egyptem. Kvůli tomu ho Hitler jmenoval nejmladším polním maršálem Wehrmachtu. Po nepodařeném útoku mu však nezbylo nic jiného než se u El Alameinu zakopat a očekávat britský protiútok. Proti Rommelovi se postavil nový generál, Montgomery, který britskou ofenzivu velmi pečlivě naplánoval. Díky převaze a dobrému plánu Britové německé linie prorazili a začali tak postupovat do Tripolisu. V té době však Rommel na svém velitelství nebyl, byl v Německu na rekreaci. Po svém návratu se i přes výslovný Hitlerův rozkaz stáhl z Kyrenaiky. Po tom, co se 7. a 8. listopadu vylodila spojenecká vojska v severní Africe byl Rommel přesvědčen, že válka v Africe je ztracena, ale byl nucen Hitlerem setrvat a odrážet útoky. 9. března 1943 byl Rommel odvolán.
Po krátkém působení v Itálii byl 5. listopadu 1943 převelen do západní Evropy, aby pomohl bránit Atlantický val. Ten však spíše musel sám vybudovat. Nechal položit statisíce min na francouzském pobřeží a snažil se vybudovat kvalitní obranný systém, který by Spojencům zabránil ve vylodění. Avšak v den spojenecké invaze opět nebyl na svém velitelství, ale slavil manželčiny narozeniny v Německu. Rychle se vrátil do Francie, aby mohl řídit předem prohranou bitvu. Přese všechnu snahu se fronta začala hroutit a po velmi ostrých výměnách názorů s Hitlerem 17. června 1944 se opět vrátil na frontu.
17.července 1944 se však jeho automobil stal cílem náletu několika stíhačů a Rommel byl velmi těžce zraněn. 20. července proběhl v Berlíně atentát na Hitlera a z Rommela se stal jeden z podezřelých, který prý o atentátu věděl, ale nic nehlásil. Kvůli tomuto tvrzení Rommelových závistivců měl stát před lidovým soudem, ale Hitler dal svému oblíbenci na výběr. Buď spáchá sebevraždu nebo s ním bude konán lidový soud a nikdo neví, co se může stát s jeho rodinou. On si vybral sebevraždu, ale nemohl se zastřelit nýbrž kvůli ututlání tohoto případu v Německu měl být miláček národa zabit a otráven jedem, který mu 14. října doručili dva němečtí generálové. Po přibližně 20 minutách zemřel německý polní maršál Erwin Rommel, který byl na počátku války opojen osobností Adolfa Hitlera a na konci chtěl uzavřít se Spojenci mír za zády vůdce, kterého začal považovat za despotu, avšak nikdy mu nadával za vinu vraždění Židů a komunistů.
bush | 20.4.2006, 00:00
1 - nejhorší hodnocení, 10 - nejlepší hodnocení
Počet hlasů: 196
Hodnocení: 5.40
komentáře (1)
Chtěli byste k článku přidat svůj názor? Rádi byste něco změnili nebo upravili?
Přidejte svůj komentář.
deny | 21. 7. 2008 17:11
Líbí se Vám tento článek? Doporučte jej svým známým.