Erich von Manstein

Erich se narodil 24. listopadu 1887 v Berlíně. Byl již desátým dítětem staré pruské rodiny Lewinských a při křtu byl adoptován rodinou Mansteinů. Tyto dvě pruské rodiny se dohodly, že pokud se Lewinským narodí desátý potomek adoptují ho manželé Mansteinovi, protože oni nemohou mít potomka. A tak byl mladý Lewinsky pojmenován jako Erich von Manstein. Již od dětství mladý Erich věděl, jaké bude jeho budoucí povolání. Ze staré důstojnické pruské rodiny mohl vzejít jedině schopný důstojník císařské armády. V roce 1900 začala jeho vojenská kariéra studiem na císařské kadetce v Berlíně-Lichterfelde. Tam mu vštěpovali do hlavy základní vědomosti, znalosti a chování německého důstojníka, poslušnost, čest a kamarádství. Po úspěšném zakončení kadetky byl odvelen jako praporčík ke 3. pěšímu gardovému pluku, kde v té době sloužil i pozdější prezident von Hindenburg.

Poté začal studovat válečnou akademii. Toto studium však musel přerušit kvůli vypuknutí první světové války a ke studiu se již nikdy nevrátil. Mladý důstojník von Manstein se zúčastnil dobytí pevnosti Namur, bitev u mazurských jezer, na Sommě, u Soissonsu a Remeše, mezi Marnou a Vesle. Při tažení v Polsku byl zraněn. 17. listopadu 1914 ho při boji z blízka zasáhly dvě kulky do ramene a do sedacího nervu. Po léčení těchto těžkých zranění nastoupil ke službě na generálním štábu. V červenci 1918 bojoval v poslední německé ofenzivě na západě, a tak byl pro něj krach císařství a následné vyhlášení republiky obrovský šok. Jeho svět ze zhroutil jako domeček z karet. Staré pořádky byly ty tam. Od této doby se stal apolitickým vojákem a o politiku ve státě se nezajímal. V roce 1920 se oženil s mladou Jutty Sibyllou von Loesch a manželství mu vydrželo celý život.

Na podzim 1929 byl major von Manstein povolán do operačního oddělení zakázaného generálního štábu a měl se ujmout mobilizačního plánu pro nově formovanou německou armádu. Mladý důstojník brzy patřil k nejlépe myslícím a uvažujícím příslušníkům generálního štábu. Vykazoval velmi dobré operační, taktické i strategické znalosti a protože byl chytřejší než většina jeho vrstevníků měl také v generálním štábu mnoho nepřátel. Jedním z nich byl například Wilhelm Keitel, budoucí Hitlerův posluhovač při válečných taženích. Od října 1932 do ledna 1934 velel Erich praporu v Kolbergu. Byla to nejbezstarostnější léta z celého jeho života. O to co se dělo v lednu 1933 v Berlíně se vůbec nezajímal a v Hitlerově převzetí moci neviděl žádnou hrozbu.

28. října 1934 nařídil ministr války von Blomberg dodržovat árijský zákon i v armádě. Manstein byl tímto nařízením rozčílen a velmi znechucen, a tak proti němu protestoval svému nadřízenému. To byl jasný postoj k režimu jako takovému. Byl připraven podporovat vojensky legální vládu v Německu ne však její zločineckou politiku. 1. října 1936 byl Manstein povýšen na generálmajora a jako vrchní ubytovatel působil na jednom z nejvyšších postů v německé armádě. Byl přesvědčen, že brzy převezme funkci náčelníka generálního štábu. To se však nestalo a Manstein byl v únoru 1938 přeložen do slezského Liegnitzu. Byl to pro něj obrovský šok, ze kterého se jen velmi těžko vzpamatoval. Ve Slezsku velel 18. pěší divizi. 7. března 1938 byl pován do Berlína k Hitlerovi do budovy říšského kancléřství, protože měl vypracovat plány na vstup německých vojsk do Rakouska. Plán byl proveden 12. března 1938. To byl jeho poslední čin ve vrchním velení německé armády.

Po obsazení Sudet a i zbytku Československa se obával rozpoutání války se západními státy. Hitler ho však stejně jako většinu generálů ubezpečil, že proti Polsku nic podnikat nebude. Brzy zjistil, že je Hitler úspěšně klamal. 31. srpna 1939 dostala skupina armád Jih rozkaz zaútočit na Polsko. Manstein zde pracoval jako náčelník štábu. Po úspěšném ukončení bojů v Polsku byla tato skupina armád přeložena na západ, aby na jaře 1940 zaútočila podle plánu německého velení na Francii. Plán se však dostal i ke Spojencům, a tak musel být vypracován plán nový. Manstein vypracoval svůj vlastní plán, ve kterém hodlal využít tanků při útoku skrz lesnaté Ardeny. Tím mělo být dosaženo momentu překvapení a Francie měla být rychle poražena.

Hitlera tento plán zaujal a poté ho i přijal. Mansteina to však stálo místo náčelníka štábu u skupiny armád A. Byl přeložen k XXXVIII. sboru, kterému velel při pronásledování Francouzů. Na vítězství z roku 1940 měl tedy velký podíl právě Erich von Manstein. Při tažení do sovětského svazu velel tankovému sboru na severu východní fronty. 17. září 1941 byl převelen na jih jako velitel armády, které dostala za úkol dobýt Krym a pevnost Sevastopol. 1. července 1942 se mu to podařilo a byl proto povýšen na polního maršála. V této chvíli byl vrcholu své kariéry. I přes Mansteinův výborný válečnický um neměl s Hitlerem zrovna příjemný vztah. Hlavně poté co byl jmenován velitelem skupiny armád, která měla zachránit zničenou 6.armádu obleženou ve Stalingradu. Porady přerostly v názorové střety mezi Mansteinem, který se chtěl bránit pohyblivostí svých vojsk, která by vyvážila ruskou početní převahu.

Hitler však nebyl ochoten ustoupit ani o krok a trval na rozkazu nenechat protivníkovi ani nejmenší kus území. Po tragédii u Stalingradu a při ústupových bojích v letech 1943-1944 zastával stále více názor, že Hitler nedokáže správně velet svým generálům a několikrát se sním téměř pohádal kvůli situaci na východní frontě. V březnu 1944 byl tento nejlepší německý maršál propuštěn poté co žádal ústup pro obklíčenou tankovou armádu. Až do konce války nebyl na frontě nasazen, stal se totiž nepohodlným generálem v očích vůdce.

Po válce byl Manstein v roce 1949 odsouzen k 18 letům vězení. Na stranu tohoto známého generála se však přidaly i jiné velmi známé osobnosti. Churchill i Montgomery se připojili ke snaze o předčasné propuštění generála Mansteina. V roce 1953 byl Manstein propuštěn a poté pomáhal při tvorbě nové německé armády, která měla být schopna bránit svobodu a demokracii v Západním Německu. 10. června 1973 zemřel bývalý polní maršál Erich von Manstein na mozkovou mrtvici. Jeho morální chybou bylo, že se nepřipojil k mužům 20. července 1944, kteří na Hitlera provedli atentát.

Literatura

• von Manstein, Erich: Ztracená vítězství
• Hart, B. L.: Válka z druhého břehu
• Lucas, James: Hitlerovi žoldnéři